Dnes se nebudeme zabývat tím, co pro želvičku potřebujeme a jaký druh si můžeme vybrat. Ani tím, jak želvičku chovat, čím ji krmit a jak ji zimovat. Tentokrát si probereme něco jiného. Samotný výběr a nákup želvičky. Dalo by se říci, že tento článek bude platit obecně na nákupy domácích mazlíčků.
Krok první: Kde koupit či nekoupit
V době digitálních technologií asi nemusím nikoho učit, jak se zachází s Googlem. Jsme ve fázi, že víme jakou želvičku chceme a hledáme, kde ji pořídit. Máme několik možností. Zajdeme do nějakého zverimexu – moderně petcentra, zajedeme na nějakou burzu, necháme si želvičku nějak poslat, přiveze nám ji chovatel – případně překupník, nebo si zajedeme přímo k chovateli sami. Ač je to tvrdé, tak poslední metoda je ta nejsprávnější. Pro kvalitní zvíře se vyplatí jet přes půl republiky…. Použitelná je ještě předposlední metoda, kdy si necháme želvičku dovézt.
Proč ne zverimex: (omlouvám se těm zverimexům, kde je vše v pořádku, ale je jich absolutní minimum) Spousta zverimexů má problém s tím, že nemá kvalitně vyškolený personál, a želvy (a i ostatní zvířata) tam žijí v nevyhovujících podmínkách. U želv je častým nešvarem chování na štěpce nebo kočkolitu, v malých teráriích s nevhodným osvětlením. Krmení nevhodnou stravou je velmi časté. Taková želvička, nejen že je drahá, ale zdravotní stav odpovídá době strávené v dané prodejně.
Jak jsem psal na začátku odstavce, dobré zverimexy také existují. Ale pokud máte předem nastudováno, co má a nemá želvička mít a v jakých podmínkách má bydlet, tak jste je schopni odlišit sami…. Ve zverimexu, kde má želva a ostatní zvířata dobré podmínky nemusíte mít obavy. Nevýhodou potom pro někoho může být pouze vyšší cena za mládě. Musíte si uvědomit, že zverimexy musí také z něčeho žít, platit nájem a platit lidi. Ale péče o zvířata by měla být zrovna ve zverimexu na prvním místě…
Takto pro příklad vypadá želva, která byla chována podle rad ze zverimexu. Byla v nevhodných podmínkách a krmena povětšinou granulemi, protože majitelům bylo řečeno, že je to v pořádku. Na fotografiích je vidět, jak je želva špatně rostlá, jak má přerostlý zobák, který byl následně upraven.
Proč ne na burze: Na burzách se již vyskytují chovatelé želv, ale nejen ti. Jsou tam i přeprodejci. A to jak slušní, tak i ti s horší pověstí. Když jdeme na burzu s cílem koupit želvičku, budeme mít problém zorientovat se v tom, který prodejce je v pořádku a který nikoliv. Navíc se nám zde projeví efekt “přijel jsem pro želvičku a chci ji za každou cenu, když už jsem tady”, a to může být jedině ku škodě. Navíc jakýkoliv prodejce na burze, ač je to chovatel nebo jen obchodník, na vás nebudou mít nikdy tolik času, aby vám vše vysvětlili (u chovatele strávíte klidně i dvě hodiny, když budete hodně zvídaví).
Další problém je ten, že nevíte, kolik želvička už absolvovala burz. Kolik lidí na ní sahalo, a kdo na ní co mohl přenést z jiných zvířat na burze. Pokud nemáte vše dopodrobna nastudováno předem, následuje po příchodu domů cesta k PC a “lovení” informací, které prodejce neřekl…. Ve fórech a diskuzích s tím potom zkušené chovatele a diskutéry spíš naštvete a pochopení moc nehledejte. A navíc ne všechna fóra a diskuze obsahují relevantní informace a díky tomu se vydáváme na cestu pokus – omyl.
Pokud si chcete na burze želvičku prohlédnout a chovatel (prodejce) po Vás chce, abyste si umyli ruce nebo otřeli dezinfekcí, tak se tomu nedivte. Je to důležité pro zdraví zvířat. Pokud si kupujete želvičku na burze jako druhou nebo nějakou další v pořadí, důrazně doporučuji dodržet karanténu. Protože, jak jsem psal výše, nikdy nevíte kolik lidí na ni sahalo a co na ni mohlo přenést…
Na fotkách vidíte, jak to na burzách vypadá. Pokud si chcete pro želvičku dojet na burzu – třeba to máte blízko, je nejlepší si chovatele vybrat dopředu. Vše si dopředu nastudovat a na burze si želvičku jen vyzvednout.
Proč neposílat: K tomu se nedá ani moc napsat. Želva není kniha, je to živý tvor. Nejen že je posílání živých tvorů zakázané (až na určité výjimky, ale k těm se běžný člověk nedostane), ale je to pro želvičku i nebezpečné. Nikdy nevíte, jak se s ní bude cestou zacházet a jak dlouho bude cestovat. Nejhorší jsou chladné měsíce, které mohou pro ni být fatální. Existují i komerční přepravy živých zvířat, ale obávám se, že v tom případě je i finančně lepší si pro želvičku zajet.
Komerční hromadné rozvozy: Jeden z lepších způsobů, jak pořídit želvičku, ale opět to má “ale”. Pokud jde o chovatele nebo obchodníky, kteří se rozvozy zabývají ve větším měřítku, je dobrá opatrnost a je nutné si dobře vybrat želvičku. Bohužel je to ztíženo tím, že prodejce většinou pospíchá, protože má zastávek naplánováno více a nemá na Vás dost času. Tím pádem je i výběr želvičky problematický, protože želvička je zavřená na cestu někde v boxu, krabičce nebo jiné přepravní nádobě a když si vybíráte, tak není možné je nechat rozkoukat a projevit nějakou aktivitu. Dalším problémem je to, že nevíte, kolik želvička už absolvovala okružních jízd po ČR. Samozřejmě neustálé měnění podmínek a cestování ji neprospívá.
Jednorázový dovoz nebo rozvoz: Jedna z dobrých forem nákupu. Někteří chovatelé akceptují to, že k vám želvičku dovezou. Je již jedno, zda zdarma nebo za úplatu. Někteří nevozí vůbec (ani se jim nedivím), někteří jen do nejbližšího okolí, někteří i dále, ale není to hromadný pravidelný rozvoz. Za výjimku bych považoval Vánoce, kdy jsou někteří chovatelé svolní s tím, že objednané želvičky před Vánoci rozvezou. Ale v tomto případě s vámi chovatel vše probere předem, abyste neměli problém s hledáním informací. Při občasném nebo cíleném odvozu želvičky na vás má chovatel čas, sedne si s vámi, vše vysvětlí a pokud máte vše připraveno, tak i zkontroluje, zda je vše, jak má být. Vyplní v klidu dokumenty, sepíše smlouvu nebo dá paragon. Většinou takové povídání zabere půl hodiny až dvě (dle toho, jak máte vše dopředu nastudováno a připraveno). Je to v podstatě stejné, jako když si jedete přímo k chovateli.
Cesta k přímo k chovateli: Nejlepší způsob nakoupení želvičky či jiného zvířátka. Stejně jako v předchozím případě na domluvené schůzce na vás má chovatel čas a vše vysvětlí. Zjistí, v čem bude Vaše želvička bydlet, poradí s chovem, krmením, zimováním apod. Ne všichni chovatelé si Vás pustí ke svým výběhům. Nedivte se, mají obavy z nemocí, krádeží, zranění. Není problém, když je výběh jinde, než probíhá prodej (třeba v kanceláři), protože tito chovatelé mají dobře své chovy dobře zdokumentované na Internetu a vše je možné ověřit předem nebo získat reference.
Krok druhý: Jak vybrat chovatele
Výše jsme si vysvětlili, kde želvičku koupit či nekoupit. Již tedy víme, že nejlepší variantou je si pro želvičku dojet. No jo, ale co když narazím na špatného chovatele. Co mám udělat pro to, aby se mi to nestalo?
Dalo by se říci, že to je velice jednoduché. Pokud si najdete inzerát, zjistěte si jméno chovatele. Pokud chovatel mlží hned z počátku, tak ruce pryč. Pokud ne, tak si jej prověřte na Internetu, na diskuzních fórech, apod. Nejaktivnější dvě diskuze jsou v ČR na facebooku. Je to diskuze Želva suchozemská a Korytnačka – želva. V první jmenované je aktuálně přes 2800 lidí, v druhé přes 1500. Další možností je fórum Klubu chovatelů želv. Na všech třech místech se vyskytují dobří chovatelé, kteří poradí nebo doporučí chovatele ve vašem okolí. Nezaznamenal jsem tam boj o to, kdo želvu prodá. To se na zmíněných diskuzích a fóru opravdu neděje.
Krok třetí: Jedu si pro želvičku
Chovatele máme tedy vybraného a buď si pro želvičku jedeme nebo nám želvičku přiveze. Pokud si pro želvičku jedeme, musíme si na ní něco vzít. Na želví miminko stačí malá krabička, klidně 10x10x5 cm do které dáme buď substrát, trávu, hobliny, nebo klidně i namuchlané ubrousky. Ale je důležité přemýšlet i o tom, jaké je počasí. Pokud je chladno, je dobré vzít termo box, nebo si nějaký improvizovaný udělat. Třeba tašku vybavit ručníky a dát mezi ně plastové lahve naplněné teplou vodou….
Dojeli jsme k chovateli a vybíráme želvičku. V tomto případě nemáme problém s tím, že někde želvy cestovaly a jsou vystresované. Vybírejte pečlivě, koukejte po želvičce s očima jako korálky, s nepropadlým pupíkem a po těch, co jsou aktivní. Hlavně se vyhněte povídačkám “ona jen spí, vzbudí se až doma”, “ona je jen unavená” apod. Také by želvičce nemělo nic vytékat z nosu, neměla by sípat. Zkuste na to jít s rozumem. Poraďte se dopředu třeba na výše zmiňovaných diskuzích a zkoukněte si nějaká videa.
Také se nelekejte, když Vás chovatel vyzve k tomu, abyste si umyli ruce. Rozhodně si o Vás nemyslí, že jste čuně, ale bojí se zatažení nákazy do chovu.
Velikost mimina je relativní. Ale počítejte s tím, že želvička, když se narodí, tak má cca mezi 8-18 g. Takže je celkem logické, že když je želvičce několik měsíců, tak by měla nějak přibývat a zvyšovat svou hmotnost. Když píšu článek, je začátek února, želvičky v chovu mám od nějakých 20g do 40g. V předvánočním čase měly od 15g do 30g. Pokud si můžete vybrat, vybírejte si větší zvířátko a nenechte v sobě probudit zachraňovatelský komplex.
Na následujících fotkách vidíte rozdíl želviček po narození (konec července), když měli kolem cca 12g a v dubnu následujícího roku, když už mají přes 30g. Myslím, že obrázek řekne více, než tisíce slov. Želvička v domácích chovech v prvním roce života zněkolikanásobí svou hmotnost…..
Správný chovatel nabídne i následný poradenský servis. Hlavně z počátku je to důležité. Když něco nevíte, můžete se na něj potom kdykoliv obrátit s dotazem.
Ještě nechám na každém, aby posoudil, zda si koupit mládě s čipem a nemuset každý rok aktualizovat fotografie nebo zda si dát práci s tím, želvičku každý rok přefotit a poslat dokumenty k aktualizaci na úřad. Mláďata na prodej mají cca od pěti cm výše. Mikroči 1,4 x 7,6 mm. Když to přepočítáme na člověka, který měří 180 cm, tak si představte, že by mu nastřelili do krku nebo nohy něco o velikosti 50x270mm (5×27 cm). Asi by se mu to také nelíbilo, že? Samozřejmě, že jak je želvička větší, tak je čipování bezpečnější. Je prostě lepší s čipováním několik let počkat.
Krok čtvrtý: Dokumenty a legislativa
Želva je chráněný tvor. Ty nejběžnější evropské (Testudo hermanni – zelenavá, graeca – žlutohnědá, marginata – vroubená) potřebují k prodeji registrační list (bílý papír) a tzv. výjimku (žlutý papír). Na bílém papírů vyznačí chovatel změnu majitele a zapíše Vás. Výjimka – žlutý papír je povolení na prodej. Požadujte po prodejcích i doklad o prodeji. Slušný chovatel vydá doklad bez jakýchkoliv výzev. Buď kupní smlouvu nebo paragon. K Citesovým dokladům ho nutně mít nemusíte, ale je to Vaše jistota. Ledničku nebo auto si také nepořídíte bez dokladu a ta želva s vámi bude déle…. Můžete potom lehce uplatnit “záruku”, když se želvičkou nebude vše v pořádku, máte na dokladu jasně napsáno, kdy jste želvičku pořídili a za kolik jste ji koupili. Stejně tak požadujte doklady na ostatní kupované věci do chovu, zpravidla terárko. Nedodání dokladů o prodeji je celkem častým nešvarem. Pokud se chovatel zdráhá nějaký doklad vystavit, zvíře nekupujte. Pokud je vše v pořádku, nemá důvod to neudělat. Na nějaké to “zašlu ho později” nedejte. V takovém případě je lepší želvičku nekoupit a obrátit se jinam.
Když si pořizujete želvičky, pro které se Cites papíry nevydávají, ale přesto je Cites chrání – nemají tak silnou ochranu (stepní, uhlířská, pardálí, ostruhatá), tak je chovatel či prodejce přímo povinen vystavit doklad o prodeji želvy. Je to doklad o jejím legálním nabytí a jejím původu. Vyžadujte ho. Nechce-li ho dát, želvičku nekupujte.
Něco jiného je darování želvičky, ale to je velice výjimečný stav, s tím se při běžném nákupu nesetkáte. Nebudu ho zde tedy ani popisovat.
